Jdi na obsah Jdi na menu
 


Způsob chovu

Historie salašnicví

Abychom mohli dobře pochopit začátky pastevectví na blízkých horách, musíme se vžít a ponořit do dávno uplynulých časů kolem roku 1550. Tehdy byl Rožnov poslední obcí v údolí „Rožnovské“, nyní Dolní Bečvy směrem ke slovenské hranici. Posledními dědinami vedle Rožnova byly Vidče a Vigantice. Za těmito osídlenými místy až k jižním svahům slovenské části Javorníku, Radhošťských hor, zadních hor nynějšího katastru obce Bílá se rozprostírala velká rozloha panenské přírody, dolin, potoků, lesů, hor a strání. Protože horská půda byla málo úrodná a těžce přístupná, byla také málo hospodářsky využívána. „Horní dědiny“ jako Bečva, Hutisko, Solanec, Valašská Bystřice a Karlovice ještě nebyly. Vlastníky rožnovského panství byli v letech 1548-1815 Žerotínové, v r. 1815-1899 rod Kinských. Sousední severní panství za hřebenem Radhošťských hor až po uherskou hranici u Bílé patřilo arcibiskupským statkům v Olomouci se správou na Hukvaldech. Tehdy mezi jednotlivým uzemím a také Moravou a uherským Slovenskem nebyly pevně stanoveny hranice. V 15. a 16. století byly rozsáhlé pozemky rájem pro lov vysoké zvěře, divočáků, vlků a lišek, někdy i medvědů. Horské potoky byly plné pstruhů. Rožnovští i hukvaldští poddaní pracovali v lesích, kde těžili dřevo na topení, tesali trámy, krokve, štípali šindely na stavby sroubených chalup. Ze dřeva dlabali koryta, mísy, necky a jiné domácí a hospodářské nářadí. Tato hospodářská činnost přinášela však majitelům malé peníze. K významné změně došlo v 16. a 17. století. Horská údolí se zaplnila stálými sídly a na jižních svazích hor se uchytili první pasekáři. Začaly se využívat i vysoko položené horské pozemky, kde se rozšířil salašnický chov dobytka. Šlo o nový, na Moravě dosud neznámý způsob chovu, kdy na horských salaších bylo sezónní ustajování a pastva ovcí, koz a také výroba ovčího sýra, brynzy a žinčice.

O prvních salaších na Rožnovsku se toho moc neví. Je pravdou, že první stáda přihnali do rožnovských zadních hor, nynějšího katastru obce Horní Bečvy a Velkých Karlovic, uherští- slovenští Valaši, kteří byli ze sousedních panství Bytče a Povážské Bystrice. Bylo to po roce 1458. Tehdy se uherským a r. 1469 také českým králem stal Matyáš Korvín. Potom ale Český sněm zvolil českým králem Vladislava Jagelonského. V r.1479 došlo v Olomouci k dohodě a smlouvě o tom, že oba vládcové budou užívat titulu „Český král“, ale s tou podmínkou, že Vladislav bude panovat jenom v Čechách a Matyáš bude mimo uherského trůnu panovat také na Moravě, Slezsku a Lužici. Slovenští Valaši začali potom využívat i pastviny na moravské straně, které byly z Rožnova i Vsetína tehdy bez cest špatně dostupné a dosud neobydlené, také hranice nebyly přesně vytýčeny. První zmínka o Novém Hrozenkově je z r. 1649. Byl založen majitelem Vsetínského panství, uherským šlechticem Mikulášem Pázmánym (1637-1652) z Panaszu. Karlovice založil r. 1714 majitel Rožnovsko-Krasenského panství Karel-Jindřich ze Žerotína. Po něm mají také název Karlovice. První zmínka o moravsko-uherské hranici se nachází již v zakládajících listinách Pražského biskupství z r. 973. Na dnešní – přibližnou hranici se však vrátila až po dobytí Moravy knížetem Břetislavem, vítězstvím nad Uhry r. 1028. Někteří Valaši si u rožnovské vrchnosti vyřídili svolení k pastvě svých stád, avšak jiní si severní svahy Javorníků sami přisvojili, a to až po Vsetínskou Bečvu. Byly z toho velké spory, které se řešily i krvavými nájezdy. Svár vyvrcholil v r. 1733, kdy byly vypleněny Velké Karlovice. Spory ožily znovu r. 1844. Uherští šlechtici tehdy vymáhali území, které patřilo k Rožnovskému a Vsetínskému panství. Činili si nárok na 36 obydlí v Halenkově, 406 v Novém Hrozenkově, 106 v Karlovicích ,7 na Horní Bečvě a také na 16 tisíc jiter půdy (9 tis. ha). Spor byl řešen císařským dvorem, ale dohodnuté hranice nebyly nikdy uherskou stranou respektovány. Teprve sloučení obou zemí r. 1918 do jedné republiky odstranilo majetkové spory příhraničních oblastí, při nichž často tekla krev. Na rožnovském velkostatku byl zápis ze 16. století, kde je uvedeno, jak Jiřík Solanský z Vigantic „Vyznal, že sou, byli Slováci přepásli i přes Javorník až k Bečvi a že sou jim 500 ks dobytka valašského vzali a na Rožnov odehnali“. Ti slovenští Valaši, kteří pásli na moravské straně a měli od majitelů velkostatku k tomu povolení, platili za to určitým počtem ovcí, které na podzim přihnali a během léta vozili na správu pláty ovčího a kozího sýra. Povolení získali s pomocí prostředníků, kteří se znali s úředníky velkostatku. Někteří slovenští Valaši se trvale usadili na rožnovskou stranu i se svými stády. První se na Rožnově usadil Jak Hrkodaj. Pocházel z jižní strany Javorníků z Brvniště. Na salaších těchto prvních Valachů-kolonistů sloužili i někteří rožnovští poddaní za honáky (např. Bortan Barošů z Vigantic pásl jednomu Valachovi sedm roků). Tak se znalost chovu vlašského dobytka přenesla na domácí obyvatelstvo, které si postupně pořídilo vlastní stáda ovcí. Během 17.století se poměry v horském pastevectví změnily. Valašského dobytka přibylo tolik, že se již nemohl libovolně potulovat a pást po horách, ale mohl se pást jen ve vytypovaných a ohraničených „javořinách“. Tak se tehdy jmenovaly rozsáhlé horské pastviny, řídce porostlé stromy, kde na nich dříve rostlo i hodně javorů. Několik „javořin“ měl rožnovský velkostatek pro svoje stáda dobytka. Větší počet jich však pronajímal svým poddaným do dědičného nájmu. Do konce 17.století byly poplatky za pronájem dosti mírné. R. 1700 dal Max.František ze Žerotína Jakubovi Závorkovi na Horní Bečvě do dědičného nájmu javořinu „Jezerné“ za 30 zlatých. Ročně měl odvádět desátek – každou 10. ovci ze stáda a suchou valašskou daň za každý kus paseného valašského dobytka. Ještě lepší na tom byli chovatelé, kteří se těšili větší přízni vrchnosti. Jedním takovým byl Andráš Majer z Hutiska, kterému r. 1664 vydal Bernard ze Žerotína listinu na vrch „Léščí“ a osvobodil jej od všech poplatků (byl to asi mistr sklář ze skelné hutě). Mohl tam pást libovolný počet valašského dobytka včetně sklizně sena. 
Hlavní změnu přineslo racionální lesní hospodaření, které nepřipouštělo výpas stád v lese a poblíž lesa. Vytořil se tak spor mezi horskou pastvou a horským lesnictvím. Vyhrálo nakonec horské lesnictví, protože dřevo bylo z ekonomického hlediska efektivnější. Takto bylo pastevectví postupně vytlačováno z hor.

Salašnická hierarchie

Stavovská hirearchie na salaši začinala funkcí honelníka. Ten měl za úkol nahánět ovce na dojení ("do doja"), připravovat kotel na sýr, odvařovat žinčici a udržovat a umývat bačovské náčiní. Kromě toho se staral o oheň v kolibě a o dřevo. Nemusel ještě dojit ovce. Tuto funkci vykonávali valaši ("juhasi"), kteří byli na vyšším stupni v stavovské hirearchii. Valaši pásli ovce a také je s bačou dojili. Zjednával si je samotný bača, přičemž se hned dohodli o výšce výplaty (tzv. saláru). Vyplácel je většinou naturáliemi (oštepok apod.) a doplácel penězi. Největší tíha a zodpovědnost však byla na bačovi. Toho si vesničtí gazdové každý rok volili (stejně jako volili rychtáře obce). Bača si vlastně bral na starost cizí ovce, za které se musel zaručit. Písemně se sepsaly podmínky, kde se stanovovaly určité dávky odvodu z každého kusu a náhrady v případě ztráty. Často se stávalo, že byl špatný rok na pastvu, ovce hynuli nebo jejich stavy snižovali vlci. Mnoho bačů tak přišlo díky závazkům na mizinu. Mnozí museli prodat i svoje pole, aby mohli vyplatit gazdy. Když byl dobrý rok a šikovný bača měl zručné valachy, na podzim je stejně jako gazdy vyplatil podle dohody a ještě vydělal.