Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                                                                               

Salašnické hospodaření

                                                                                                             

            Zabezpečuje hospodářské produkce salaše. Zahrnuje především organizaci pastevní sezony, řád každodenních prací, dělení užitku, složení zaměstnanců a vlastnické poměry. Organizace salašnického hospodaření na východní Moravě a na Těšínsku vykazuje výrazné souvislosti se salašnictvím v jiných karpatských oblastech. Některé odlišnosti vyplynuly z rozdílů ve vlastnických vazbách i z rozdílného hospodářského, sociálního a správního vývoje jednotlivých karpatských oblastí. V 16. stol. přišli do východní horské části Moravy a Slezska karpatští pastevci zvaní Valaši s vlastními stády ovcí a koz. Od vrchnosti si pronajali právo na pastvu v horách a za to odváděli desátek ze stáda. Z nepočetných dokladů lze vyvodit, že se salašnictvím zabývali výhradně muži a že na méně kvalifikovanou práci (např. pasení) si najímali poddané z podhorských obcí. V 16. stol. se lze již běžně setkat se speciální salašnickou terminologií, užívanou ještě ve 20. stol. (salaš, košár, koliba, strunga, bača, valach, vatra, peleta, putyra). Významné místo v organizaci v rámci jednotlivých pastvin zastával valašský vojvoda (a jím řízený valašský soud), volený na valašské hromadě. Byl prostředníkem mezi valachy (vlastníky stád) a vrchností.
                                                                                            

Vývoj salašnického hospodaření

Během 16. a především 17. stol. přijalo salašnický způsob hospodaření také obyvatelstvo podhorských vesnic i nově zakládaných horských obcí, nejvíce pasekáři, majitelé usedlostí polností v horách nad vsí. Původní valašští kolonisté se naopak usazovali v obcích a často se stali vlastníky půdy. Tehdy vznikla pevná organizace salašnického hospodaření, z níž mnohé přetrvalo až do 20. stol. Salašnické hospodaření se rozšířilo do šech dědin v karpatské části Moravy a Slezska a v početných obcích patřilo k prioritním zdrojům obživy. Ve většině usedlostí se chovaly ovce speciální rasy, na Moravě zvané valašky; jsou to odolné hrubovlněné ovce, dobře snášející drsné podmínky na horských pastvinách. Někdy patřilo k usedlosti jen několik kusů, jindy čítalo stádo jednoho hospodáře i několik set ovcí a menší počet koz. Přes zimu se ovce chovaly v ovčirně při usedlosti, někdy i výše v horách ve chlévech zvaných zimarka nebo kotelnice. Na Těšínsku se až do poloviny 20. stol. udržela zvláštní forma transhumace ovcí, při níž koncem září ovce sešly ze salaše zpět do vsi a odtud se hnaly na nížiny, aby se pásly na lukách kolem vesnice. V prosinci, v lednu a únoru se vrátily do hor do zimáček, v kterých se živily senem a větvičkami stromů, nashromážděnými pro tento účel během léta. V březnu a v dubnu se znovu hnaly na nížiny.

Organizace salašnického hospodaření na horských pastvinách přes letní sezonu byla na celém sledovaném území podobná. Pastviny (javořiny) pronajímala vrchnost zámožným hospodářům (vrchařům). Ti je opět pronajali chovatelům ovcí, zvaným míšaníci (na Těšínsku miešanici); jejich označení bylo odvozeno od úvodního aktu sezony míšání, při kterém se ovce různých majitelů smísily v jednom velkém stádě. Jeden z chovatelů byl zvolen za salašníka, představitele míšaníků na jedné salaši. O rozdělení ovcí na jednotlivé salaše se rozhodovalo na jarní valašské hromadě. Vycházelo se z limitujících ustanovení daných smlouvou mezi vrchností a vrchařem. Určovala, kolik ovcí, koz a krav, popř. i jalového dobytka se smí pást na jednotlivých javořinách. Po zániku valašského práva (konec 18. stol.) se o stejné záležitosti rozhodovalo na salašnické hromadě, na níž se sešli míšaníci z jedné obce. Tam se vybral též bača, představený zaměstnanců salaše.

Koncem 18. stol. vrcholil vzestup salašnictví, poté následoval jeho pozvolný úpadek. Jeho hlavní příčinou bylo závádění racionálního lesního hospodaření ve vrchnostenských lesích. Plocha horských pastvin byla postupně omezována a byl radikálně snížen počet dobytka, který se na nich směl pást. Po zrušení poddanství docházelo k vyrovnání mezi bývalou vrchností a vesničany, avšak vždy na úkor rozlohy pastvin. V 19. stol. se dřívější jednotná organizace rozpadla na několik odlišných forem. Už na počátku 19. stol. vznikly na Těšínsku spolkové salaše. Jejich uživateli se stala skupina hospodářů (miešaniků); podíl každého z nich byl stanoven vysadou, tj. právem na pastvu určitého počtu dobytka po celou letní sezonu a na odpovídající část mléčné produkce. Např. na salaši, na které měli miešanici po jedné výsadě, směl každý z nich pást pouze 7 ovcí, 1 kozu a 1 krávu. Ke společnému stádu se nesjednával bača, ale pouze pasák (ovčař). V úloze bači se střídali miešanici na základě komplikovaných pravidel, která měla zaručit spravedlivé rozdělení užitku. V přesně vymezeném čase získal miešanik veškerou mléčnou produkci salaše. Tento způsob dělení výnosu se na těšínských salaších praktikoval ještě ve 40. letech 20. stol. Nezávisle na těšínské praktice vznikly v Novém Hrozenkově spolkové salaše s poněkud odlišným systémem hospodaření. Po polovině 19. stol. se lze na Valašsku hojně setkat se salašemi, na kterých hospodařil bača ve vlastní režii: pronajal si pastvinu, najal personál, sjednal ovce od míšaníků a vydal jim dohodnuté množství sýra; zbylý sýr patřil jemu.

Na Valašsku se do poloviny 20. stol. (Nedašov) salašničilo na polnostech nad obcí. Košár i koliba (k tomuto účelu vybavená sanicemi) se posunovaly po polích a lukách, které se tak vyhnojovaly. V odborné literatuře je tento způsob nazýván polní salašnictví.
                                                                                      

Salašnické sezona

Její začátek závisel na dostatku travního porostu. Na Těšínsku a na sev. Valašsku začínala v polovině května, na j. Valašsku až o dva týdny dříve. V určený den se konalo míšaní či redykání, tedy výhon ovcí na salaš. Ovce všech míšaníků se shromáždili na jedno místě pod horami a potom se velké společné stádo hnalo na salaš. Tam každý míšaník předal ovce na celou sezonu bačovi, který si jejich počet zaznamenal na čtverhrannou hůl (rováš, vrubovnice). Vedl si na ní i další účetní záznamy, např. o vydaném sýru. K prvnímu dni na salaši se vázalo množství archaických obyčejů, s jejichž paralelami se lze setkat po celých Karpatech: rozněcování dřevěného nebo živého ohně, který pak nesměl po celou sezonu vyhasnout, obhánění stáda kolem jedličky, obřadní počítání ovcí a další obyčeje. Zhruba za týden po míšaní přišli hospodáři na salaš znovu, tentokráte aby se zúčastnili průby, zkoušky dojivosti ovcí. Každý podojil své ovce, nadojené mléko se změřilo a podle celkového objemu se určilo, kolik sýra si během sezony každý majitel ovcí odnese. Jinde se měřila dojivost každé ovce zvlášť a zaznamenalo se, zda je to dobrá dojnice, nebo půlka, anebo jen nicálka. Ve 20. stol. se na dobrou dojnici vydávalo 5 kg sýra, v minulosti podstatně více.

Salašnická sezona končila koncem září na Václava, na Těšínsku také na Michala, kdy se konal rozsad: hospodáři si rozebrali ovce, vyrovnali se s bačou a společně s pastevci opustili salaš. Před tím ještě důkladně uhasili vatru, aby prý v kolibě nebačovali čerti. Za několik týdnů se sešli ještě jednou na podzimní hromadě, kde se projednaly všechny hospodářské záležitosti, a salašnická sezona se uzavřela.
                                                                                          

Práce na salaši

Měla svá pevná pravidla, která se během čtyř století na Moravě a ve Slezsku příliš nezměnila. Hlavou salaše byl bača, který zodpovídal za včasné zpracování ovčího mléka na sýr a za jeho kvalitu; při nedodržení těchto požadavků byl podle tradičních ustanovení pokutován. Pečoval též o to, aby otevřený oheň v kolibě nikdy nevyhasl; v případě zanedbání tohoto obyčeje musel jít pro nový oheň až na třetí salaš. Staral se také o čistotu v kolibě a připravoval celé osádce stravu. Pasákům zv. Valaši určoval, kde mají pást, a pomáhal jim při dojení. Na počátku salašnické sezony přijal ovce od mišaníků a na jejím konci jim zase stejný počet odevzdal; každý chybějící kus musel nahradit. O zodpovědnost za stádo se dělil s valachy, ti ručili za ovce na pastvě. Počet valachů na salaši závisel na početnosti stáda: na sto ovcí stačil jeden valach. Valaši pásli ovce za každého počasí (podle pevných pravidel, zabezpečujících potřebnou rotaci výpasných ploch), dojili je a v noci hlídali. Při práci jim pomáhal ovčácký pes. Zatímco jako bača se vybral starší zkušený člověk, za valachy se najímali zdatní mladí muži ve věku před vojenskou službou. Nejmladším členem tohoto kolektivu byl honelník, chlapec sotva odrostlý škole. Na salaši byl k ruce bačovi a při dojení naháněl ovce k dojičům (odtud jeho pojmenování). Nebyl plnoprávný, řada pravidel a obyčejů se na něj nevztahovala.

Každodenní práce na salaši měla svůj pevný řád, platný po staletí. Ráno se vstávalo tak, aby ještě před východem slunce bylo celé stádo podojeno a ovce mohly s valachy odejít na pastvu. Hned poté začal bača se sýrařením. Do návratu stáda před polednem již musel být s prací hotov, jinak celá hrouda připadla valachům. Společně poobědvali a po krátkém odpočinku se vše opakovalo: ovce se podojily a hnaly se na pastvu., zatímco bača zpracovával polední mléko. Při večerním návratu z pastvy se ovce napřed podojily, potom se večeřelo a až poté se bača zabýval mlékem z večerního dojení, mnohdy až do půlnoci. Při pastvě se někdy ze záliby věnovali doplňkovým činnostem: výrobě a zdobní předmětů ze dřeva či hře na typické hudební nástroje (píšťala, koncovka, fujara).