Koliba
Je to sezonní obydlí na salaši, sloužící k přebývání pastevců a ke zpracování nadojeného mléka. Název koliba je rozšířen po celých Karpatech se stejným nebo podobným významem. Na Moravě a ve Slezsku se objevujeuž v dokumentech ze 16. stol. Koliba představuje velmi archaický typ obydlí. Také u této prosté stavby však lze doložit výrazné vývojové proměny, podmíněné především rozdíly ve způsobu zpracování mléka a také tím, jak často se koliba přemísťovala. Nejstarší popisy a ilustrace dokládají vzhled kolib v 18. a v první polovině 19. stol. Byly to jednoduché přístřešky: jednospádové nebo sedlové střechy dosedající přímo na zem nebo na nízké obvodové stěny z desek či trámků, které se ve štítové stěně snadno překročily. Od poloviny 19. stol. se stěny koliby postupně zvyšovaly, až se v průběhu sta let přiblížily dimenzím lidového domu. Byly sestaveny z desek, častěji se roubily z hrubě otesaných trámů. Tato vývojová tendence neměla obecnou platnost, na Těšínsku se ještě ve 20. stol. uchovala koliba se stejnou primitivní konstrukcí, jakou je možno spatřit na Nigriniho mapě (1724). V posledních desetiletích úpadku salašnictví docházelo i k regresu: majitelé salaší se opět vraceli k primitivnímu nadkrytí (sloužilo pouze k přenocování pasáka). V konstrukci koliby, jak ji lze sledovat už od 18. stol., je několik rozdílných typů. Na Těšínsku se ještě ve 20. stol. stavěla koliba se sochovou konstrukcí. Sochy (sloupy zakončené rozsochou) se zatloukly do země ve středu obou štítových stran a spojily se slemenem (hřebenovou vaznicí). O tu se opíraly hrubě opracované desky tvořící zároveň i krytinu střechy; jejich spodní konec se přímo dotýkal země. Jindy se zatloukly ještě čtyři nízké rohové sochy, které se spojily podélnými trámy (nebo i vydlabanými korýtky) a krov střechy spočnul na nich. Nízké stěny se zakryly prkny nebo pletenými díly košáru. V 20. stol. na Valašsku převládla roubená konstrukce stěn, o které se opírala sedlová střecha se šindelovou krytinou. V její štítové straně se umístily prosté deskové dveře. Konstrukce koliby byla přizpůsobena častému stěhování. Šindelová střecha se dala rozložit na 4 – 6 dílů (přičně nebo podélně), roubené stěny koliby se rozebraly po trámech, u deskových se stěhovaly jednotlivé stěny. V obcích Nedašov a Nedašova lhota na Valašskokloboucku přemísťovali celou kolibu bez rozebrání. Její srub byl proto velmi pevný a celá koliba stála na dvou silných sanicích z modřínového dřeva. Po mokré trávě ji táhly dva páry volů.
Interiér koliby byl na vých. Moravě i Těšínsku podobný, platí to i celokarpatském kontextu. Její vybavení bylo velmi prosté. Chyběla podlaha, strop i okno. Místnost spoře osvětlovalo stále planoucí nebo alespoň doutnající ohniště (vatra) ve středu místnosti, v novější roubené kolibě bylo při dolní podélné stěně. Na ohništi si pastevci připravovali stravu a v kotli nad ním se ohřívala syrovátka; kotel visel na speciální otočné konstrukci (kumháru). Podél stěn stály široké lavice, na kterých pastevci spali a také na ně odkládali nádobí a nářadí. V zadní části koliby kam teplo a světlo z ohniště již tolik neproniklo, se uchovával ovčí sýr a jiné produkty salašnického sýraření. Bochníky sýra vysychaly a vyzrávaly na polici zv. komárník. Na salaších s velkou produkcí se zadní část koliby přehradila, na zývala se pak komůrka. Na těšínských salaších se komorka (lumírka, kumarniček) ve 20. stol. oddělila od koliby v její štítové straně. Potřeba zvláštního objektu vyplynula mj. i ze zvláštního způsobu sýraření. V komorce stálo veliké koryto na mléko,skladoval se tu sýr a navíc v ní měla lože pasačka krav, na salaši zv. bačuvka.