Jdi na obsah Jdi na menu
 


Salaš a její vybavení

   

Salaš

V užším smyslu je to speciální hospodářská stavba na horské pastvině v Karpatech, v širším smyslu salašnická stavba. Salaše se stavěly až nad pásmem stálého osídlení, na východní Moravě a na Těšínsku tedy nad pasekářskými sídly a nad zemědělskou půdou, která k nim patří, na hřebenech a na mírných svazích hor, ve výši 700 – 1100 m n. m. Do poloviny 19.stol. se pro výpasnou plochu užívalo názvu javořina. Označovalo se tak rozsáhlé horské území (20 ha a více) řídce porostlé shluky stromů a solitérními stromy a keři, ponejvíce javory a jalovci. Ve 2. polovině 19. stol. se javořiny postupně proměňovali v extenzivní pastviny; nepravidelné porosty se vyklučovaly a vypalovaly.
                                                                                 

Stěhování

           V prvních stoletích salaše často, někdy i po několika dnech, měnila místo. Za novou pastvou se přesunulo stádo, pastevci i prosté salašnické stavby. V 19. a zejména ve 20. stol. se místa salašení již tak často nestřídala a někde se neměnila vůbec. Přesto ještě ve 20. stol. převažovali salaše, které během salašnické sezony alespoň jednou změnily svoje místo. Často stála salaš do poloviny června ve spodní části horských pastvin, poté až do konce srpna o 200 – 300 m výše a na celé září se přesunula dolů, až k polím a lukám, ze kterých již byla sklizena úroda a smělo se na nich pást. O stěhování salaše rozhodoval především dostatek travního porostu, v menší míře také počasí: v květnu a v září nebyly sněhové přeháňky na hřebenech hor nijak výjimečné. Koliba a košár se na nové místo přenesly, nebo tam stály stabilně. S podobným stěhováním salaší je možno se setkat v celých Karpatech.
                                                       

        Vybavení salaše

            K hospodářskému vybavení salaše patřila koliba, ve které se zpracovávalo mléko na sýr a v níž také pastevci bydleli, a ohrady pro dobytek (košár, strunga). Ve 20. stol. K nim někde přibyl i chlév. V blízkosti salaše bývalo solisko, rovné místo vyložené plochými kameny, na které se ovcím sypala sůl. Do jisté míry patřilo k vybavení salaše i koryto na napájení stáda.

            Na salaších se v 16. a 17. stol. pásly především ovce, a to ovce valašky s hrubou vlnou, a také kozy. Krávy, zpočátku na salaších jen ojediněle, se už v 18. stol. staly významnou součástí salašnického dobytka. Výjimečně se lze setkat také s kravskými salašemi se speciálním vybavením a odlišnou terminologií. Na těšínských spolkových salaších se od počátku 19. stol. chovaly ovce a kozy a mimo ně přesně vymezený počet krav, relativně dosti vysoký. Vyvinul se tam zvláštní způsob salašnického hospodaření, zejm. sýraření, který si vynutil vznik samotné stavby (komorka) pro skladování mléčných výrobků a ubytování pastýřky krav (bačuvka). Od 16. stol. až po zánik tradičního salašnictví v polovině 20. stol. byli zaměstnanci salaše bača a valaši. Bača byl představený salaše a měl na starosti zpracování mléka na sýr, valaši pásli stádo a dojili. Bačovi pomáhal hoňák, chlapec odrostlý škole, pojmenovaný po své funkci: při dojení poháněl ovce.